Po dvou letech se melancholičtí Italové spolu se změnou vydavatelství opět hlásí s další dávkou příjemně rozjímavé a náladové hudby. „Hudební pohrobci“ secesního umělce Gustava Klimta se i na druhém regulérním albu pokoušejí do tónů a zvuků přenést barevnou expresivitu proplouvající vizuální imaginací tohoto malíře, k němuž se přímo i nepřímo kapela od dob „Secession Makes-Postmodern Music“ odkazuje.

Kolekce nových skladeb shrnutých pod názvem „Dopoguerra“ působí více než výborně a ve srovnání s předchozí nahrávkou vyzráleji a promyšleněji. Přestože se KLIMT 1918 na aktuálním albu nebojí ukázat mnohem širší spektrum hudebních vlivů jdoucích od tradičního rock/popu alá U2 („They Were Wed By The Sea“), gotického rocku až po třeba citace „new wave“, vše jmenované tvoří pouze matný okraj barevné hudební palety, v jejímž středu se zhmotňují nezaměnitelný rukopis a tvář kapely, která oplývá dostatkem vlastní invence a originality. Všechny dobře známé nálady a postupy jsou přítomny i nadále, celkový sound a projev je však mnohem více odlehčený a provzdušněný, opět sázející na přímočaré melodie. Ty tam jsou reminiscence zasněných krajanů NOVEMBRE a hutné riffy ponejvíce upomínající švédské katatoniky. KLIMT 1918 tentokrát podstatně více sázejí na kompoziční a aranžérskou pestrost a jemné prolínání se melodických linek. I zde ovšem zůstal zachována jedna charakteristická vlastnost kapely: i přes přímočarost a pouze zdánlivě jednoduchou strukturu skladeb nepřichází s přibývajícím poslechem únava z výrazně melodické hudby a ohraných motivů, ale teprve pravé objevování drobných tajů a zákoutí umně skrytých pod maskou pouze domnělé prvotní nevýraznosti.

Nahrávce i tentokráte vévodí výrazný a pevný hlas charismatického frontmana Marco Soellnera, který spolu s opětovným letmým užitím rodné italštiny („Sleepwalk In Rome“) výtečně dokresluje temperament nahrávky a charakteristickou melancholii přítomnou v hudbě seskupení středomořských států. Každá skladba je výtečně vygradována a mezi nejvýraznější kusy pak zcela jednoznačně patří „Nightdriver“ s naléhavě řezavými kytarami, titulní „Dopoguerra“ nebo třeba „La Tregua“ a „Lomo“ ukazující, že kapela ani zdaleka nezapomíná na svoje začátky. Tento výběr je však velmi subjektivní a nutno dodat, že úroveň jednotlivých skladeb je až překvapivě vyvážená a nevydařené pokusy jsou tím posledním, co byste na albu hledali a mohli najít. Každá z písní totiž nabízí dostatek výrazných přesto proměnlivých motivů, které dokáží plně upoutat pozornost, ať už jsou to drobná akustická intermezza nebo ostré kytary nesoucí se na naléhavých melodiích. Stejně tak si kapela v celkovém posmutnělém a náladami rozvláčném vyznění nepotrpí na prvoplánový prázdný patos či sentiment, ale vše je trefeno se vkusem, což lze připočíst jen k dobru.

To, co KLIMT 1918 započali na „Undressed Momento“, aktuální nahrávka výtečně rozvíjí a teprve plně ukazuje potenciál, vyzrálost a hudební um kapely. Hudba KLIMT 1918 není a ani se nesnaží být o převratné originalitě, ale je především o emocích a téměř prostých písních a s těmito prvky umějí hudebníci nakládat více než výborně. Z toho důvodu také ani trochu nevadí, že vám tu a tam mohou být některé prvky povědomé. V záplavě podobně laděných kapel a v tomto hudebním proudu vůbec mají hudebníci svou vlastní tvář a svoje pevně vymezené pole působnosti, které jim i do budoucna v duchu proklamované postmoderny, do jejíhož image se kapela částečně odívá, dává prostor pro další osobitou tvorbu.